MŮJ ŽIVOT S KITY


Doba předplastiková

K modelářství jsem inklinoval již od dětství. Vyrůstal jsem na brněnském jachtklubu, kde jsme se stejně starými vrstevníky vytvořili klukovskou partu. K naší oblíbené zábavě patřilo vyřezávání lodiček z borové kůry, pro niž jsme se vypravovali do okolních lesů. Vyráběli jsme „koráby“ ve stylu kliprů - s několika stěžni ze špejlí a patry papírových plachet napíchnutých nad sebou. Kýly jsme vystřihovali z konzervového plechu a opatřovali zátěží z rybářských olůvek. S lodičkami jsme pak pořádali závody mezi moly jachtklubu a ty jednoduché modely byly tak výkonné, že našim závodům přihlíželi i dospělí. Mimochodem, na těch kůrových lodičkách jsem se nejlépe naučil, jak plochou plachet vyvážit plachetnici vzhledem ke směru větru, což se mi pak hodilo v dospělém jachtařském životě.

modely_002

Asi jsem už chodil na střední školu, když se mi podařilo získat předplatné na polský časopis „Morze“, který se s dalšími zahraničními časopisy (pochopitelné jen ze zemí „tábora míru“) prodával v novinářství na České ulici, tedy spíše na rohu Veselé a Solniční. Kromě spousty článků o námořní dopravě, historii a o válečných lodích měl časopis i modelářskou rubriku, kde byla představena technika mikromodelů – modelů lodí od čáry ponoru v měřítku 1 : 1000. Začal jsem je také stavět – z kladívkového papíru. K palubě načárované tupou stranou nože (plaňky) a opatřené po obvodu trojúhelníčkovými záložkami jsem přilepil acetonovým lepidlem boky a nástavby jsem také stavěl metodou klasické vystřihovánky. Dělové věže a lodní čluny jsem vyřezával z mazací gumy, hlavně a stěžně byly z drátu. Tyto mikromodely jsem stavěl ještě na vysoké škole a měl jsem docela slušnou flotu, hlavně bitevních a letadlových lodí a křižníků, mezi jinými bitevní křižník GÖBEN, eskortní letadlovou loď BOGUE, americké křižníky SALEM a atomový LONG BEACH. K barvení jsem používal acetonové „barvy na kůži“, které se prodávaly ve výhodných malých plechovkách. V časopisu Morze mi pak hromadnou fotografii mé floty uveřejnili.


Z kladívkového papíru podle vlastnoručního návrhu jsem také postavil větší a propracovanější model torpédového člunu BRAVE BORDERER v měřítku 1 : 50 a z východoněmecké vystřihovánky sovětský křižník SVERDLOV, což byl impozantní model o délce asi 80 cm.

Chtěl jsem postoupit dál a vymyslel si, že začnu stavět celotrupové modely válečných lodí z moduritu v měřítku 1 : 600. Napřed jsem vytvořil předlohy trupů z vosku (voskový „ingot“ se zalitými žebry z desek starých školních sešitů jsem ořezával a zaškrabával, až se žebra „vynořila“ a vymezila tvar trupu), podle nich jsem si odlil kopyta ze sádry, do nichž jsem pak vmačkal modurit a celé vařil v pekáči v troubě. Paluba a nástavby byly opět z kladívkového papíru a prešpanu, věže vyrobené stejnou technologií jako trup. Mým první moduritovým modelem této řady byla britská bitevní loď VANGUARD (zde byla paluba z mahagonové dýhy) a ještě jsem dokončil nějakou eskortní letadlovou loď. Stavbu bitevní lodě JAMATO jsem dotáhl na 70 %, ale z kopyta pro americkou letadlovou loď typu FORRESTAL nikdy žádný trup nevypadl.


První kity

Tohle všechno byly vlastně náhrady za plastikové stavebnice. Věděl jsem o nich od konce 50. let, kdy v časopise Zápisník vyšla reportáž se Zdeňkem Titzem doplněná fotografiemi jeho kitů. O pražských „dinosaurech“, kteří už v 50. letech lepili kity, jsem vůbec nevěděl. Od té chvíle jsem měl jenom jeden modelářský sen – dostat se k takovým stavebnicím. Na československém trhu však nic takového neexistovalo. Někdy v roce 1963 nebo 1964 se na mě usmálo štěstí. Pro uvedení do souvislostí je třeba předeslat, že organizace českých menšin v zahraničí se dělily na dvě skupiny – na ty, které s komunistickým režimem spolupracovaly, a na ty, které to zásadně odmítaly. Do té první patřila i jistá sokolská organizace ve Vídni, která si chtěla pořídit pár plachetnic pro plachtění na Starém Dunaji. Nadřízené orgány pak dovolily brněnskému jachtklubu (tehdy Jachetní oddíl TJ Zbrojovka Brno), aby pro tento vídeňský Sokol plachetnice postavil. V klubu rozhodli, aby trupovou skořepinu pro závodní plachetnici Finn stavěla skupina dorostenců a mladých závodníků, kterou pak za odměnu vídeňský Sokol pozve do Vídně a bude jí hradit týdenní pobyt. Byl jsem mezi čtyřmi vyvolenými a tak se poprvé dostal na Západ, což bylo tehdy naprostou vzácností. Musím se přiznat, že více než památky mě zajímaly hračkářské a modelářské krámy s plastikovými stavebnicemi. Nakonec jsem valnou část kapesného (asi 180 šilinků) utratil v jedné modelárně na Gürtlu, kde jsem si zakoupil Revellovy stavebnice bitevní lodě MISSOURI, letadlové lodě F. D. ROOSEVELT a flotového tankeru MISSION CAPISTRANO. Nebyl to dobrý výběr. Každá stavebnice byla v jiném měřítku, trup MISSOURI měl zjednodušené tvary a automatické PLK znázorněné jen výstupky na palubě. Slušnou úroveň měla jen stavebnice letadlové lodě.

Až doma jsem zjistil, že budu mít problém s barvami, že s acetonkami se na polystyrén jít nedá. Sestavoval jsem modely jen „nasucho“, abych se pokochal, a pak zase ukládal díly do krabic. Abych je nezkazil, rozhodl jsem se učit se lepit plastikové modely na východoněmeckých kitech WEB Plasticart, které se již nějakou dobu prodávaly, ale protože se jednalo o letadla, neměl jsem o ně zájem. Teď se mi hodily a začal jsem je kupovat v kiosku s upomínkovými předměty, který stál v Brně v proluce proti Hlavnímu nádraží – tedy vedle domu Dopravního podniku města Brna, kde jsem tehdy bydlel. Pokud si dobře vzpomínám, mým prvním „plasticartem“ byl francouzský dopravní letoun Caravelle, který lvím dílem přispěl k rozšíření letecké dopravy proudovými letadly. Postupně jsem pak postavil skoro celou produkci Plasticartu.


Někdy v druhé polovině 60. let jsem zaregistroval, že se západní kity prodávají v Tuzexu. Nepatřil jsem k rodině, která si mohla dovolit nákupy za tuzexové bony, takže jsem na to přišel až hodně pozdě a do smečky pravidelných zákazníků, kteří přesně věděli, kdy přijde zboží, jsem nikdy nepatřil a jenom jsem paběrkoval. Mým první tuzexovým kitem byl Junkers Ju-88 od Revellu v měřítku 1 :72, který stál, tuším, 6 nebo 8 bonů, a měl trup nýtovaný tak děsivým způsobem, že připomínal parní kotel. Dalšími byly P-39 Airacobra a Ki-84 Frank, vše od Revellu v měřítku 1 :72, 3 bony za kus. Člověk si nesměl moc vybírat, tuzexové bony měly totiž omezenou dobu platnosti, a když mu vyprodali to, co chtěl, musel vzít zavděk tím, co zbylo. Daly se koupit i barvy, což vedlo k dilematu, zda tu trošku bonů získaných od známých rodičů utratit za další stavebnici nebo za barvy.

V roce 1968 jsem dokončil vysokou školu a v lednu 1969 nastoupil jako absolvent vojenské katedry na jednoroční vojenskou službu. Narukoval jsem sice do Prešova a odtud do Michalovců (kde jsem si postavil poslední a nejdokonalejší papírák 1 : 1000 – bitevní loď KONGO), ale většinu toho roku jsem strávil jako projektant ve Vojenském opravárenském závodě Šternberk u Olomouce. Byla to skvělá zašívárna s tou chybičkou, že jsme museli o víkendech sloužit jako dozorčí posádky. Podle předpisů směli tuto funkci zastávat jenom aktivní důstojníci, ale náčelník závodu všechny absolventy do služby zařadil, aby důstojníci mohli být o víkendech u rodin a nemuseli trčet ve fabrice. Kromě oné noci z neděle 20. července na pondělí 21. července 1969, kdy Neil Armstrong jako první člověk stanul na Měsíci, jsem služby trávil modelařením a ve Šternberku jsem právě slepil tuzexový Ju-88 a ještě jiné modely. Na mé modelaření se chodil dívat i civilní zaměstnanec Jan Pala, který tehdy nemohl tušit, že po roce 1989 bude mít vlastní firmu Omega Models na shortruny s takovými skvosty, jako je Hansa-Brandenburg W-20, A-24, CC A-29, Grigorovič M5 a M9.

berlinsky piknik

Od poloviny 60. let se začaly západní kity dovážet i do obyčejných hračkářství. Byly to však téměř výhradně modely historických plachetnic firmy Revell, později pak i Airfix. Bylo to však podpultové zboží a pokud člověk propásl den dodávky, ostrouhal kolečka. Já jsem se mohl „napojit“ na dceru naší sousedky, která i po provdání žila s rodinou v bytě své matky. Paní Marcela měla za kamarádku prodavačku v hračkářství na rohu Masarykovy (tehdy třídy Vítězství) a Orlí ulice. Ta jí schovávala stavebnice pro manžela, který také kitařil. Od jisté doby schovávala dva kusy, druhý pro mě. Časem jsem postavil téměř celou produkci firmy Revell, dobře si vybavuji SANTU MARII, MAYFLOWER, GOLDEN HIND, klipr FLYING CLOUD a velrybářskou loď CHARLES W. MORGAN, od Airfixu VICTORY, Scottovu výzkumnou loď DISCOVERY a klipr CUTTY SARK. Při prohlídce starých fotografií jsem narazil i na ROYL SOVEREIGN z edice Airfixu a „velkou“ CONSTITUTION z produkce Revellu. Tu jsem pak prodal nějakému majiteli restaurace jako výzdobu do jeho lokálu. Celkem bylo těch historických plachetnic asi 18, většinu jsem daroval kamarádům k narozeninám. Pokud si vzpomínám, cena těchto stavebnic se pohybovala kolem 60 Kč, což by bylo dnes 500 – 600 Kč.

Počátkem 70. let se mi otevřel další zdroj západních kitů. V té době jsem přestal závodit a začal se věnovat námořnímu jachtingu. Poprvé na moře jsem se dostal v roce 1971 jako člen české části posádky polského škuneru ZEW MORZA. Vedoucím mé hlídky byl Jiří Wytáček, již zkušený námořní jachtař z Českých Budějovic a kdysi vášnivý letecký modelář, po roce 1945 jeden z československých průkopníků rádiového létaní. Zjistili jsme, že máme mnoho dalších zájmů, třebas o námořní historii, a domluvili se, že budu Jirkovi dělat posádku na jeho 7 m dlouhé námořní plachetnici. Uskutečnili jsme spolu několik plaveb na Balt a do Dánských úžin. V každém přístavu, ať už to byla Kodaň, Malmö, Göteborg nebo Oslo, jsme měli následující priority – námořní muzea, obchody s jachtařskými potřebami a – modelářské krámy se stavebnicemi. Z každé plavby jsem si přivezl kolem tuctu kitů od výrobců, které Tuzex nedovážel, nebo typy, které mi doma unikly, či stavebnice, které se mi prostě líbily. Úlovek jsem přímo v igelitových taškách, do nichž mi v krámě kity dali, zastrkával do různých tajných zákoutí lodního trupu, aby nebyly problémy s celníky (a nedostala se na stavebnice mořská voda). Mrzuté bylo, že po návratu jsem musel asi tak 14 dní čekat, než se po železnici vrátila do Česka i loď, a Jirka mi napsal, že mohu přijet k „vyklízení“.

Je zajímavé, že jsem si v zahraničí převážně kupoval kity letadel, i když jsem měl prvotní zájem o lodě a s modely lodí jsem také začal. Možná mě odradilo zklamání s MISSOURI, spíše však bylo jádro pudla v tom, že stavebnice lodí byly několikanásobně dražší než kity letadel (levnější edice hladinových modelů v měřítku 1 :700 a 1 : 720 tehdy ještě neexistovaly). Totéž platilo i pro kity bojové techniky.

V roce 1978 jsem si v Malmö také koupil první větší množství barev Humbrol. Ač to byl specializovaný obchod, dostal jsem s bídou jenom základní odstíny a v těch největších plechovkách. Poslední, lesklou černou, jsem vyhodil loni na podzim, tedy po více než 33 letech! I když se na dně vytvořil silný škraloup, dal se prorazit jehlou a hustá barva pod ním po rozředění stále sloužila, byť potřebovala k zaschnutí 24 hodin.


Organizovaným kitařem

Asi od roku 1970 jsem měl povoleno hostování v TJ Námořní jachting, což byl jachtklub specializovaný na námořní plavby. Jeho členem byl také ing. Chlupatý, který též lepil kity a prozradil mi, že v Brně existuje kitklub, jehož je členem.

A tak jsem někdy v únoru nebo březnu 1975 vyrazil vpodvečer do brněnské čtvrti Židenice, vystoupil ze „šaliny“ zastávku před Lazarskou, kde se každé ráno v 6.00 valily davy lidí do bran Zbrojovky, vešel do průjezdu uvedeného domu a z něho do bývalého přízemního bytu, který sloužil místní organizaci vláčkařů jako dílna a kde se provizorně scházel Kitklub Brno. Abych se modelářsky představil budoucím kolegům, měl jsem s sebou v papírové tašce model létacího člunu Sunderland v měřítku 1 : 72 od Airfixu, taktéž kořist z nějaké námořní plavby. Vpadl jsem do hlučné společnosti mladíků a několika málo chlapíků mého věku, kteří se o čemsi vášnivě dohadovali. První ke mně zamířil Jarek Španiel a z toho prvního setkání mi ještě utkvěli v paměti Vladimír „Laďa“ Fic, takto předseda klubu, Jiří Fiala, syn herečky Vlasty Fialové, který nad Sunderlandem uznale pokyvoval hlavou (i když byl postavený hrozně a z nedostatku bílé barvy zůstaly spodní plochy v barvě plastiku) a Dušan Navrátil (ano, pozdější poslanec a nyní snad ředitel NBÚ), který oponoval každému, ať už říkal cokoli.

Zjistil jsem, že námětem oné živé diskuse je libreto výstavy kitů pod názvem „Letci v boji proto fašismu“, kterou klub chystal na květen 1975 u příležitosti 30. výročí vítězství Spojenců v 2. světové válce. Do života klubu jsem se zapojil tak rychle, že jsem se stal členem autorského kolektivu výstavy, jak vyplývá z novinového článku, který je v archivu Ivana Adamczyka (L+K/Adam/ Brno výst.jpg), a speciálně pro výstavu jsem v dubnu 1975 postavil Liberatora B-24 J ze stavebnice Airfix, ovšem jako hlídkový bombardér 311. perutě, když sloužila u Pobřežního velitelství. Nedopadlo to příliš dobře a kit jsem brzy ze sbírky vyřadil.

Prostory a vitríny nám poskytlo Technické muzeum Brno a úspěch výstavy, na níž bylo vystaveno více než 330 tématicky uspořádaných modelů podle válčišť a kterou shlédlo 25 000 návštěvníků, vedl k tomu, že Kitklub Brno mohl vytvořit modelářsko-leteckou sekci Kruhu přátel TM Brno a získal v jeho prostorách skvělé zázemí jak pro schůzky, tak pro pořádání soutěží.

Pro pořádání výstav jsme měli v klubu všechny odborníky – Laďa Fic jako promovaný historik a zaměstnanec Akademie věd opatřoval a třídil historické prameny včetně fotografií, Jiří Bodeček, další výrazná postava klubu, pak jako grafik a fotograf zaměstnaný v propagaci Rozvodných závodů dokázal dát výstavě profesionální tvář. Vlastimil Schildberger st. pak doplnil výstavu o artefakty z leteckých bojů nad Brnem a v okolí města.

Tehdy patřil k nejlepším brněnským kitařům Julius Maleček. Ačkoli pracoval jako posunovač na nádraží, měl výtvarný talent a jako první přistupoval ke kitům jako k výtvarnému dílu (v době, kdy byl pan Vallejo ještě na houbách). Jeho modely se vyznačovaly na tehdejší dobu dokonalým kabátem a neobyčejnou čistotou. Jelikož jsme oba pracovali na směny, já jako technik u počítače v Adamovských strojírnách, setkávali jsme se v dopoledních hodinách ve výstavních sálech, kde se členové klubu střídali ve službě hlídačů a blíže seznámili. Julkovy modely pak byly pro mě výzvou.

V TM jsme získali velkého příznivce a hlavně zdroj informací v osobě leteckého historika Ing. Jana Krumbacha. Honza byl nadšen, co všechno se dá na plastikovém modelu letadla znázornit a každému, kdo potřeboval informace a podklady, poradil. Mně osobně dal badatelské pověření pro Letecký archiv v pražské Invalidovně, a když jsem byl dlouhodobě v Praze na školení o novém počítači, trávil jsem v Invalidovně každé odpoledne a překresloval si na pauzák nebo nedokonale fotil obrázky a skici z manuálů Luftwaffe, kterých tam bylo poměrně dost. Proto jsem kupříkladu mohl ztvárnit docela komplikovaný kokpit těžkého stíhače Me-410. I další zaměstnanci TM se stali spíše našimi kolegy než pronajimateli prostor, ať už to byl Jiří Merta nebo později ing. Miroslav Břínek.

V 80. letech existovaly v Brně dva kluby plastikových modelářů. Už si nepamatuji, kdy ten druhý vznikl, po roce 1990 se stejně spojily. V tom druhém klubu se začali sdružovat zájemci o bojovou techniku a domnívám se, že jej od počátku vedl Zdeněk Polach. Z členů si pamatuji ing. Sovíčka a ing. Plundráka, neboť jsem je školil jako rozhodčí. Členem se stal i Julius Maleček, který přešel na bojovou techniku v měřítku 1 : 72, a do tohoto klubu také docházel Zdeněk Bedřich, pilot Čs. aerolinií v důchodu a jinak vášnivý letecký modelář, tvůrce velkých, rádiem řízených maket, např. Avie B 534.

modely_20014

V té době se také lvím dílem vyřešil problém s barvami. Svazarm, pod něhož Modelářský svaz spadal, měl možnost dovážet některé věci z devizové ciziny a mezi modelářským materiálem z dovozu se objevily i dodávky barev Humbrol, autentických sad. Barvy se rozdělovaly na kluby a v nich pak podle určitého klíče. V Kitklubu Brno bylo tím klíčem postavení v klubovém soutěžním žebříčku. Tím, že jsem v něm stál hodně vysoko, mohl jsem si svůj příděl vybrat mezi prvními.


Rozhodčím a soutěžícím

To jsem ale poněkud předběhl. Na jedné schůzce začátkem roku 1976 mně Laďa Fic řekl, že se chystá setkání zástupců klubů, kde se mají projednávat jednotná soutěžní pravidla a vyškolit první rozhodčí. On však jet nemůže a zeptal se mě, jestli mohu jet místo něho. Souhlasil jsem a tak jsem se 13. února 1976 objevil na svazarmovském letišti u Podhořan, kde se konalo setkání budoucích rozhodčích. Doposud jsem znal jenom brněnskou komunitu kitařů, teď jsem se setkal s republikovou elitou a průkopníky. Druhý den dopoledne představil nová pravidla Ivan Adamczyk (naše první setkání) a okamžitě vystoupili šťouralové, kteří se vždy objeví, neboť si myslí, že bez jejich připomínek by se zbořil svět. Jelikož mi systém, který Ivan představil, připadal optimálně vyvážený (a byl!) a každé „vylepšení“ by ho jen pokazilo, vzal jsem si slovo a rázně se původního návrhu zastal. To vedlo k tomu, že byl beze změn přijat a setkání se stalo základem mého přátelství s Ivanem, které se prohloubilo, když jsme zjistili, že máme další společné zájmy. Z Podhořan jsem se vrátil jako rozhodčí s průkazem č. 030. Po školení v Cholticích 19. března 1977 jsem se stal rozhodčím 1. třídy a instruktorem pro rozhodčí Jihomoravského kraje.


Neznamená to, že jsem se nevěnoval soutěžení. Jelikož se pravidla týkala jen modelů letadel, které byly cenově nejpřístupnější, nezbylo mi než soutěžit s letadly. Zaměřil jsem se na „lidové“ měřítko 1 :72 a na období 2. světové války. Svůj zájem o námořní historii jsem uplatňoval alespoň tak, že jsem přednostně stavěl plovákové letouny, létací čluny, palubní letouny a námořní hlídkové letouny. Často jsem však tyto hranice překračoval, ať už běželo o „chmelnice“ z 1. S. V., japonské letectvo nebo o německé noční stíhače či proudové stroje první generace nebo „povinný standard“, k němuž patřily Spitfire, Hurricane, Bf-109, FW-190, La-7, Mustang, Thunderbolt a Zero.

K malé kolekci kitů z 1. S. V. jsem se dostal tak, že jsem je z nezbytí kupoval za bony, kterým hrozilo propadnutí. Během svého prvního zaměstnání u Chemontu Brno jsem jezdil na služební cesty do bratislavského Slovnaftu a v bratislavském Tuzexu byly prakticky vždy k dostání „pytlíky“ Airfixu s letadly z 1. S. V. – kus za 2,5 bonu, tedy za 12,50 Kčs.

Občas jsem si koupil i stavebnici válečné lodě. Nejhezčí byla letadlová loď YORKTOWN (předválečná s přímou palubou, která byla za 2. S. V. potopena) a bitevní loď WASHINGTON. Z produkce Airfixu jsem měl v jednotném měřítku 1 : 600 bitevní křižník HOOD a bitevní lodě NELSON a WARSPITE, snad i letadlovou loď ARK ROYAL. Tyto kity se stále vyrábějí. Později jsem zkusil hladinové modely 1 : 720 od Revellu, měl jsem snad PENNSYLVANII, těžký křižník PRINZ EUGEN a určitě i další. Na rozdíl od sbírky letadel, kterou jsem si katalogizoval a katalog stále mám, jsem si lodě nezapisoval a paměť je ošidná.


Zapojil jsem se také do organizování klubovních soutěží, k nimž jsme využili kvalitního zázemí TM. Celorepublikový věhlas si vydobyla soutěž Brněnský drak (medaile s dračím motivem jako ceny pro vítěze vyráběl Jirka Bodeček), ale hlavně jsem se zasloužil o unikátní soutěž, která se pak stala něčím jako samostatnou disciplínou. Zdálo se mi, že někteří účastníci berou soutěže příliš vážně a tak mi napadlo, aby náš klub vypsal cenu pro poslední kit. Musela ovšem mít také originální tvar, a protože jsem se znal z jachtklubu s vedoucím železničních dílen Brno, vymámil jsem na něm záchodové prkénko z rychlíkového vagonu. Tak se zrodila slavná cena „Brněnský dekl“. Cena byla putovní, každý „vítěz“ musel do prkénka vypálit své jméno a na další ročník cenu dovézt. Vypsání ceny mělo ještě jeden, vedlejší efekt – nutilo rozhodčí, aby pozorně bodovali i modely na chvostu.

Vyhrát „Brněnský dekl“ však nebylo vůbec jednoduché. V propozicích ceny stálo, že se musí jednat o kompletní model, takže jsou známy případy modelářů, kteří usilovali o poslední místo několik let, než zvolili natolik jednoduchý model, že se konečně kýženého „deklu“ dočkali. Vítěz se pasoval nasazením ceny kolem krku a každý nositel se s ním hrdě fotografoval. Mně se podařilo získat „Brněnský dekl“ v roce 1985 s Heinkelem He-178 V1 postaveným z vakuformu, který vyráběl KPM Košice.


Vakuformy vůbec poznamenaly můj modelářský osud. Snaha mít sbírku létacích člunů mě vedla k tomu, že jsem je začal shánět. Vakuformové stavebnice byly předchůdkyně dnešních shortrunů, neboť jako ony dnes pokrývaly méně populární stroje. Vakuformy byly velmi primitivní. Tvořily je pláty silnější polystyrénové folie, z nichž jako reliéf vystupovaly poloviny trupu, křídel a dalších hlavních dílů draku. Ty bylo zapotřebí ze základní roviny vyříznout, zabrousit, slepit k sobě a takto drak letadla sestavit. Detaily chyběly, ty musel modelář vzít ze stříkané stavebnice letadla, které mělo třebas stejné motory nebo vrtule, nebo si je vlastnoručně různými modelářskými technikami vyrobit.

Někdy v roce 1976 jsem musel získat vakuform šestimotorového německého létacího člunu Blohm Voss 222 Wiking, který jsem do března 1977 postavil. Na tehdejší dobu to byl obrovský model, srovnatelný s B-29. Když jsem v klubu řekl, co stavím, Jirka Bodeček zapochyboval, že model dokončím, a prohlásil, že když ano a pojedu s ním na české mistrovství, udělá mi na něj přepravní krabici. Slib splnil a tak jsem mohl model na mistrovství vzít.

Když jsem měl drak letounu kompletně slepený (za pomoci nosníků a přepážek z balsy), zdál se mi, díky své velikosti, zoufale holý. V podkladech jsem však měl paneláž a tak mi napadlo, že ji do povrchu modelu vyryji. Myslím si, že můj Wiking byl vůbec prvním plastikovým modelem s rytým povrchem v Československu, a proto se o něm zmiňuji obšírněji. Jednalo se o malou konverzi, neboť stavebnici Airmodel BV 222 S4 jsem předělal na stroj S8 s imatrikulací X4+HH, což byl letoun sestřelený 10. 12. 1942 ve Středomoří třemi Beaufightery. Vzhledem k jisté „hrubosti“ dané výchozím vakuformem (zakulacené hrany, asymetrie) to nebyl špičkový model, na přeboru České republiky jsem s ním obsadil až 5. místo, ačkoli Krajský přebor JmK, který se toho roku konal v Jihlavě, vyhrál. Wikinga jsem také vzal na školení rozhodčích v Horním Bradle 10. – 11. 12. 1977. Je krásně zachycen na fotografii /Obr lidí/Pepa Tichý/ Foto_001u.jpg/, kde ho při kontrolním bodování drží v úrovni očí Pepa Tichý, aby zkontroloval geometrii (ta se u vakuformů prakticky nedala udržet na uspokojující úrovni a Pepa to pochopitelně věděl).

Školení v Horním Bradle byla skvělá a svou pohodou předznamenávala vánoční svátky, neboť člověk vypadl z předvánoční sháňky a ocitl se celý víkend v oáze milovaného hobby. Horní Bradlo je osada o pár domcích, ale stál tam vesnický hotýlek (dnes snad již zbořen, každopádně mimo provoz), který jsme měli celý pro sebe. První cesta po ubytování vedla do místního konzumu pro příslušný počet lahvinek, neboť po obě noci se konaly až do rána roomparties. K nejbujařejším účastníkům těchto nočních sedánek pak patřil redaktor L+K Martin Velek.


Nejnáročnější vakuform, jaký jsem kdy stavěl, byl model hlídkového letounu Junkers Ju-290 Seeadler. Čtyřmotorová předloha měla rozpětí 42 m a nesla bohatou výzbroj kanonů a kulometů. Zvolil jsem si námořně průzkumnou verzi Ju-290 A-7 vyzbrojenou protilodními střelami Fritz a radarem FuG 200 Hohentviel. Vyšel jsem z vakuformové stavebnice Ju-90 anonymního výrobce, což znamenalo prodloužit trup, vyrobit novou příď a všechna střeliště, o podvozku, řízených střelách, radarových anténách a dalších detailech ani nemluvě. Naštěstí se mi podařilo opatřit si poměrně solidní referenční materiál v podobě publikace Close-Up 3, věnované právě Ju-290. Musím uvést, že v Adamově, kde jsem pracoval jako technik u počítače (rozuměj údržbář, který mohl fušovat nebo modelařit, když počítač běžel bez poruch), byl zaměstnán jeden kamarád z brněnského jachtklubu jako brusič v nástrojárně. Ochotně mi vyráběl různé pomůcky jako nástroje pro lisování kabinek a překrytů nebo doplňky – podvozková kola atd. Pro Ju-290 mi vytočil právě ty podvozky a vyrobil hrušku, kterou jsem pak vymáčkl z nahřáté acetátové folie přední kopuli letounu.

Frantisek Novotny pri predavani ceny v Trencine

V té době jsem už experimentoval se stříkáním modelů automobilovými spreji a věděl jsem, že jinak než stříkáním velké jednobarevné spodní plochy Ju-290 nezvládnu. Světlé modré spodní barvě skoro přesně odpovídal autosprej Pastel Blau Wartburg (Němci se prostě nezapřou), kterým jsem spodek modelu nastříkl a horní skvrny natřel příslušnými kamuflážními barvami Humbrol. S tímto modelem jsem se dostal na „bednu“, získal 3. místo na mistrovství České republiky pro rok 1979 a vyhrál na domácí půdě o rok později v soutěži Brněnský drak 1980.

Modely jsme tehdy dokončovali nátěrem leštěnky Bistrol, která povrch sjednotila, zakryla film obtisků a při troše zručnosti dodala modelu hedvábný pololesk.


Mou strategií při stavbě kitů letadel bylo odstranit vše, co prozrazovalo plastikový charakter modelu a bouralo představu skutečného stroje. Znamenalo to zeslabovat hrany všech krytů, kde byly vidět, a hlavně nahrazovat tlusté kabinky, které vyhlížely, jako by byly z ledu. Naučil jsem se vymačkávat nové kabinky z acetátové folie nahřáté nad svíčkou, přičemž jako vytlačovací přípravek mi sloužila původní kabinka, z níž jsem opiloval žebra, jako protlačovací okénko kousek prešpanu s vyříznutým otvorem. V tomto případě čím byla kabinka tlustší, tím byla tato technika bezpečnější. Někdy jsem nechával původní čelní štítek, neboť zde se dala tloušťka svést na pancéřové sklo.

V roce 1980 jsem postavil svůj asi nejlepší kit letadla. Chtěl jsem si doplnit sbírku létacích člunů o nějaký letoun z 1. světové války a volba padla na Felixstowe F 2A. Tenkrát neexistovala žádná stavebnice, takže se jednalo o čistý scratchbuilt. Zjistil jsem, že křídla stavebnice Avro 504 z produkce firmy Směr v měřítku 1 : 48 mají stejnou hloubku a rozteč žeber jako křídla Felixtowe v měřítku 1 : 72, takže jsem je ze dvou stavebnic Směr mohl sestavit. Trup a vše další, včetně motorů, motorových gondol a čtyřlistých vrtulí, jsem musel vyrobit vlastnoručně. Jako podklad jsem použil časopis Scale Models 12/77 a hotový model jsem vypletl silonovou nití z dámských punčoch. S ním jsem odjel napřed na mistrovství České republiky a pak na federální Mistrovství ČSSR. Na obou mistrovstvích jsem za model získal bronzovou medaili (tak to mám ve svých zápisech, i když na českém mistrovství jsem byl možná druhý), ale zadostiučiněním mi bylo, že Ivan Křtín z Hradce Králové, jeden z nejuznávanějších rozhodčích vůbec, mi řekl, že je to nejkrásnější model, jaký kdy viděl a ještě po letech to opakoval. Přestože jsem sbírku letadel v roce 1987 rozprodal, Felixtowe F 2A mám pořád, i když už zasluhuje menší opravu.


Vrcholný úspěch mi pak přinesl model bombardéru Dornier Do 217-E5, který jsem postavil v kamufláži a markingu protilodní grupy II/KG 100, která v roce 1943 operovala z francouzského letiště Bordeaux/Merignac proti spojenecké lodní dopravě a používala rádiem naváděné kluzákové pumy Henschel Hs 293.

Výchozí stavebnici byl kit Italeri Do 217 N, takže se jednalo o malou konverzi spočívající hlavně v záměně řadových motorů hvězdicovými (byla formální, neboť Italeri vyráběla verze s oběma motory, které dokonale lícovaly s přechodem gondoly do křídla). Ačkoli po vítězství na Krajském přeboru v Jihlavě byl model na českém mistrovství v Ostravě v roce 1982 až čtvrtý, na federálním mistrovství v Trenčíně jsem s ním v kategorii „dvaasedmdesátin“ zvítězil a získal další první místa na soutěžích ve Znojmě a roku 1983 v České Třebové.

Ten skok na první místo možná způsobili slovenští bodovači, jinak se nedá rozdíl mezi umístěním na republikovém a federálním mistrovství vysvětlit. Jestli tomu opravdu tak bylo, pak jsem se Slovákům špatně odměnil. Jelikož jsem obvykle soutěžil na vrcholových soutěžích ve „dvaasedmdesátinách“, působil jsem v porotě pro „čtvrtky“. V Trenčíně tomu bylo také tak a po spočítání bodů jsme zjistili, že na prvním místě jsou dva modely – jeden českého modeláře a pak Spitfire soutěžícího z Bratislavy. Je nutno říci, že Slovensko ještě nemělo federálního mistra a Slováci vycítili šanci. Nikdo nechtěl ustoupit, ani po přepočítání bodů a hromadném hodnocení, při němž se modely srovnávaly paragraf po paragrafu soutěžních pravidel, se situace nezměnila. Já přitom model držel a různě natáčel ke kolegům, a přitom jsem se náhodou podíval pod sklopený panel na levé straně kokpitu, který usnadňoval pilotovi vstup do letadla. Nechtěl jsem věřit vlastním očím – chybělo tam kódové písmeno, které i na skutečných Spitech sklopený panel překrýval. Nesměle jsem upozornil na evidentní chybu v markingu (připustil ji i přivolaný modelář, který si teprve na místě zděšeně uvědomil, že na písmeno zapomněl), kterou jsme všichni přehlédli, a Spitfire ztratil v hodnocení veledůležitý bod – a první místo. Slováci pak byli velmi smutní.

Kromě mistrovských modelů jsem jako všichni stavěl hlavně „vitriňáky“. Měl jsem ve sbírce hydroplány Kawanishi Emily, Mavis, plovákový Alf, ale také japonskou stíhačku George a dvoumotorové Kawasaki Ki 45 Kai a i Kai b, vše od firmy Hasegawa. Nechyběly mi ani americké palubní stíhací letouny Hellcat různých verzí, střemhlavé Helldivery opět ve více verzích, ale i starší Douglasy Devastator a Dauntless. Wildcaty jsem měl tři a rodinu Grummanů doplňoval Tigercat (Monogram) a Widgeon (Airfix).

V roce 1985 pořádal Kitklub Brno opět výstavu pod názvem Miniaerosalon, která již pokrývala celou historii letectví. Byla několikanásobně větší než ta první a vyplnila všechny výstavní prostory brněnského Technického musea. Mám sadu fotografií ze slavnostní vernisáže (asi je pořídil Jirka Bodeček) a na barevných diapozitivech zachycenou svoji účast. Měl jsem tam celou vitrínu s palubním letectvem a námořními letouny. Ve vitríně byla zavěšená police ve tvaru letové paluby americké letadlové lodi YORKTOWN v měřítku 1 : 72, pravda, jenom poslední třetina, na níž jsem umístil všechny svoje americké palubní letouny. Kvůli výstavě jsem se prohřešil i proti svému pravidlu nestavět „roury“ a na žádost kolegů postavil SR-71 Blackbird v měřítku 1 :72 z poněkud slabší Revellovy stavebnice. Toto monstrum s úžasnými tvary jsem byl ochoten vzít na milost, stejně jako bych si rád postavil B-58 Hustler, který mě uchvátil ještě jako kluka v polovině 50. let. Jinak jsem nechtěl mít s „rourami“ nic společného, i když jsem je jako rozhodčí bodoval, hlavně „čtvrtky“, tedy modely v měřítku 1 : 48.

Co se týče „čtvrtek“, přece jen jsem jich pár postavil – nejsolidnější z důvodů soutěžní taktiky. Chtěl jsem také bodovat v této kategorii. Zabloudila ke mně stavebnice B-25 C firmy Revell, kterou jsem konvertoval na verzi PBJ-1D, tedy opět na hlídkový námořní letoun. Dokončil jsem ho v únoru 1983 a získal s ním 1. místo na Krajském přeboru a pak i na českém mistrovství, kde model dostal 87 bodů. Bohužel špatně skončil. Když se mi doma zřítily skleněné police s modely, byl poškozen do té míry, že se nedal opravit. Naštěstí to byl jediný případ, i přes katastrofální vzhled rozbitých skel byla většina modelů nepoškozena, nebo se dala snadno opravit přilepením ulomených podvozků, vrtulových listů atd.

Málem bych zapomněl, že jsem ve čtvrtce postavil čistý scratchbuilt – německý plovákový letoun Hansa Brandenburg W 29 z konce 1. S. V. Zapsal jsem si u něho pracnost – celkem činila 180 hodin, z toho 30 hodin zabrala lozengová kamufláž. Vyrobil jsem ji technikou mokrého obtisku a to tak, že jsem si na lepící papírovou pásku nastříkal jednotlivé barvy lozengu (autospreje), pak z nich nařezal proužky a z těch žiletkou odděloval „šipky“. Ty jsem po odloučení od pásky lovil ze sklenice s teplou vodou a nanášel za mokra v řadě na model a další řadou překládal jako tašky na střeše, takže vznikly pravidelné šestiúhelníky lozengu – a celé nakonec přelakoval bezbarvým lakem. Model mi vynesl 1. místo na Krajském přeboru v roce 1984, na soutěži v Praze a o rok později v Prostějově 2. místa. Stále ho mám a je naprosto bez poškození i po těch 28 letech.

Techniku lozengové kamufláže jsem si poprvé vyzkoušel na Fokkeru D VII postaveném ze stavebnice Směr, snad opravdu v měřítku 1 : 48. Nějakou záhadou mám model pořád, asi ho nechtěl nikdo koupit.

Od konce 70. let jsem měl další zdroj kitů. Kdo chtěl být nezávislý na výběru neznalých nákupčích z Tuzexu, musel si opatřit „penfrienda“, tj. dopisového kamaráda na Západě, s nímž si stavebnice vyměňoval. Již jsem se zmínil, že mým klubovým kolegou byl Jiří Fiala. Vystudoval anglistiku, takže neměl problém si dát inzeráty do zahraničních modelářských časopisů a dostal nabídky právě, když musel odejít na jeden rok na vojnu. Usoudil, že by dopisováním z vojenského útvaru příliš prudil kontráše a svoje nabídky mi velkoryse postoupil.

Nakonec jsem měl dva penfriendy v Německu (západním) a dva v USA. S Němci jsem vyměňoval západní kity za východoněmecké Plasticarty a za čtvrtky ze Směru, později za dvaasedmdesátiny Kovozávody Prostějov. Kvůli tomu jsem se přihlásil mezi abonenty firmy a dostával všechny nové kity v pěti nebo snad v deseti kusech – přesný počet si už nepamatuji. S většinou balíků jsem musel chodit na celnici, ale ty ze zahraničí jsem si vyzvedával na poště, protože byly deklarovány jako hračky a za ně se dovozní clo neplatilo.

Velmi zajímaví byli oba američtí penfriendi. První byl starší pán odněkud z okolí Detroitu, který za 2. S. V. napřed sloužil v Austrálii jako palubní střelec Liberatoru a pak jako zbrojíř na nějaké základně. Výměnou nechtěl kity, ale krojované panenky pro svou manželku, která je sbírala. Druhý Američan byl z Kalifornie, bydlel snad v Oaklandu, a záhy jsem zjistil, že je expertem na přístrojové desky a výstroj veteránů a letadel z 1. S. V. Spolupracoval s časopisem W-W-1 Aero, The Journal of the Early Aeroplane pro stavitele létajících replik a zásoboval mě hlavně unikátními podklady, za něž jsem mu posílal plánky veteránů ze sovětského časopisu Modelist-Konstruktor. Jeho vlivem jsem si uvědomil, že na koleně se nedá model letadla z 2. S. V detailně vypracovat, ale že je to možné u jednoduchých letounů z 1. S. V., navíc v nějakém větším měřítku. Dnes, s podporou fotoleptů a resinových doplňků, je to jinak.

Dále jsem měl pocit, že mně sbírka více než 100 modelů přerůstá přes hlavu a že z pána se

stávám jejím otrokem. To mě vedlo k tomu, že v roce 1987 jsem sbírku letadel nekompromisně rozprodal a stejně tak stavebnice, kterých jsem měl asi také tolik. Mnoho plánovaných letadel, např. B-29, Consolidated Privateer, čluny Martin Mariner, Do-26, Short Singapore, He-59 či Consolidated Coronado, i když jsem je měl buď jako stříkané nebo jako raritní vakuformy, jsem tedy už nikdy nepostavil. Místo toho jsem rozhodl pro čistou modelařinu, že budu z plastikových tabulek, propisotových folií a dřevěných dýh stavět letouny z 1. S. V. v měřítku 1: 24 nebo 1 : 25. Prvním modelem v tomto měřítku byl Albatros D III pilota Wernera Vosse z Jasta „B“ (jako Boelcke). Stavěl jsem podle polského plánku v měřítku 1 : 25 a model dokončil v roce 1988. Druhým byl Sopwith Triplane 8. eskadry RNAS operující na jaře 1917 ve Flandrech. Zde jsem vycházel z plánku v časopise Modelist-Konstruktor a práci uzavřel v roce 1990. S modely jsem byl ještě na soutěži v Novém Boru, nakonec skončily ve sbírkách TM Brno a snad jsou stále vystaveny.

K prodání sbírky letadel mě vedl ještě jeden důvod, který souvisí se základním dilematem každého kitaře. Je dán tím, že kitařina je kombinací sběratelství a modelařiny. Kitař se tedy musí rozhodnout, zda bude mít půl tuctu špičkových modelů, z nichž každý bude stavět rok, nebo ještě déle – nebo sbírku o desítkách kusů postavených jen z krabičky. Většina kitařů se uchyluje ke kompromisu – a zjistí až pozdě, že propracovaný model do všech detailů se dá těžko postavit vedle vitríňáku, byť jsou stejného měřítka. Je pravda, že dokonalost poslední generace stříkaných stavebnic tento problém do značné míry odstraňuje, ale z podstaty věci se úplně vyřešit nedá. Proto jsem se po přechodu na bojovou techniku programově rozhodl nestavět žádné soutěžní modely, ale pouze z krabičky, byť s mírnými vylepšeními, pokud možno stejnými u všech modelů. Moje nová sbírka „vehiklů“ tedy sestává z modelů, kde se dá těžko určit, který je nejlepší – ale také, který je nejhorší.


Plánoval jsem stavbu dalších modelů letadel z 1. S. V. v měřítku 1 :25, nashromáždil jsem materiál, různé dýhy, měl vymyšleno, jak budu dělat motory a vyklepávat prstence rotačních motorů z hliníkových krabiček na filmy ORWO, používat „O“ kroužky na pneumatiky atd. Dokonce jsem 3 modely rozestavěl, německé plovákové letouny Hansa Brandenburg W12 a W29 (ten jsem již postavil jako scratchbuilt ve čtvrtce), a palubní stíhač Fairey Flycatcher, jehož přední část kostry trupu jsem sletoval z měděných drátů (originál ji měl svařenou z ocelových trubek).

U obou plovákových letounů jsem měl dokončeny všechny části draku, vytmelené trupy, křídla připravená k natírání a nalepení lozengů (technikou papírové tapety) a plováky z dřevěné dýhy v barvě materiálu už nalakované první vrstvou, když všechno zvrtla Sametová revoluce. Někteří z klubovních kolegů si po roce 1989 založili modelářské firmy, jiní si otevřeli obchody s modelářským materiálem a rázem jsme se ocitli v zemi hojnosti. Nemohl jsem se nasytit pohledu na štosy stavebnic v regálech, kde se bojová technika početně vyrovnala letadlům. Do té doby jsem lepil všechno, až právě na tu bojovou techniku. A tak jsem si napřed koupil jeden kit, byl to osmikolový německý obrněný automobil v měřítku 1 : 35, pak druhý, pak další a další – a už to bylo.


Na tomto místě bych se rád vyjádřil k otázce, která se tu a tam mezi kitaři propírá, tuším, že k ní byla debata i na Nymburském fóru. Jde o to, zda začlenění plastikového modelářství do Svazarmu byla kolaborace s komunisty či nikoli. Modeláři, kteří všechny, jež byli členy Svazarmu, pokládají za nohsledy minulého režimu, tvrdí, že šlo zůstat bokem. Mimo jiné, operují také olomouckým klubem Zdeňka Titze, který se od Svazarmu distancoval, ale už neříkají, že tento klub se po vzniku organizovaného plastikového modelářství propadl do bezvýznamnosti a ničím nepřispěl k rozvoji a zvýšení úrovně kitařiny v Československu. Všech těch mladších modelářů, kteří nám vyčítají spolupráci s komunisty a ohrnují nad námi nos, bych se rád zeptal, NA KOHO NAVÁZALI! Na zapomenutého Zdeňka Titze nebo na bývalé svazarmovce s fungující strukturou soutěží a soutěžními pravidly, která nám okolní země záviděly a horlivě kopírovaly? Od koho kupují doplňky, fotolepty a shortruny? Od lidí, kteří „čestně“ zůstali stranou Svazarmu, nebo od firem, které založili modeláři – bývalí svazarmovci? Teprve až si naši mladší kolegové poctivě odpoví na výše uvedené otázky, nechť soudí.

Začátkem 70. let stálo plastikové modelářství v Československu na rozcestí – buď mohlo zůstat davem soukromníků bez jakékoli organizační struktury, nebo využít Svazarm pro své organizování. Podle mého soudu slovo „využít“ vystihuje přesně vztah mezi kitaři a touto komunistickou brannou organizací. Vždycky jsme měli hmotně a organizačně ze Svazarmu stonásobně víc, než jsme mu „ideově“ vraceli. Byla to čistá formalita, pod níž se kitaři ukryli, aby si mohli dělat, co chtěli – vytvořit síť klubů s organizovaným systémem soutěží a metodikou, která doslova katapultovala československé plastikové modelářství na světovou úroveň – a ještě hodně dlouho bude základem, na němž stojí dnešní generace kitařů a čeští výrobci. Bez onoho rozhodnutí z prosince 1974 o vstupu do Svazarmu by většina z toho neexistovala. Ani by se bez krytí svazarmovskými kitařskými soutěžemi nedala organizovat setkání bývalých letců RAF, kteří se tak mohli po dlouhých letech komunistického zavržení poprvé přesvědčit, že existují lidé, kteří nezapomněli, nepřestali si jich vážit a dávají to najevo tím, že staví stroje v jejich markingu. Každý z nich byl dojatý, když mezi soutěžními modely poznal svůj Hurricane, Spitfire nebo lavočku.

model_20017

Bude to skoro už 20 let, co stavím „vehikly“ v měřítku 1 : 35. Vzhledem k sedmdesátce na krku a k tomu, že už hůře vidím, je pro mě bojová technika nejvhodnější. Neklade takové nároky na tmelení a na čistotu práce (s tou jsem čím dál tím více na štíru) jako letadla, a když člověku něco ujede, nebo někde zapatlá povrch, nic se neděje – vždy se z toho dá udělat poškození v boji nebo to místo zakrýt nějakou muniční bednou, batohem nebo plachtou. Navíc se dá u bojové techniky docílit únosných výsledků štětcováním a ke stříkání mě už nikdo nedonutí, i když jsem jednu dobu retušovací pistoli a kompresor měl a přeložil na toto téma modelářskou příručku z řady Masterclass britského nakladatelství Osprey. Také mě baví stavět modely vozidel na podložky a vytvářet scény, které vyprávějí nějaký děj. Nejsou to diorámy, na to jsou mé podložky příliš jednoduché a mají málo figurek (někdy vůbec žádnou). Navíc jsem došel po 50 letech kitaření k názoru, že použitá technologie stavebnic odstříknutých z polystyrénu nejlépe vyhovuje právě bojové technice. Síla stěn dílů působí u vozidel s pancéřováním a u podvozků z traverz přirozeněji než u lehoučké duralové konstrukce letadel. U modelů moderních válečných lodí také působí stříkaná technologie těžkopádně a u historických plachetnic vadí křehkost materiálu, která se stářím modelu drasticky roste. Každému, kdo chce investovat čas do stavby takového kitu – a plachetnici nepostavíte za měsíc – bych poradil, ať přinejmenším použije nové stěžně, které si podle plastikových vystrouhá z dřevěných tyček koupených u Hornbacha či v Obi – nebo po 10 či 15 letech spláče nad výsledkem.

Je sice pravda, že moderní stavebnice letadel problém s tloušťkou dílů z valné míry řeší, ale já si jich užil už dost. Takže jsem si zvolil „vehikly“ a už mám zase sbírku více než 130 vozidel, děl a vagonů a ještě větší počet nesložených kitů v krabicích. Prostě recidiva jako když vyšije.

Jak už jsem uvedl, zásadně nestavím soutěžní modely a nesoutěžím v bodovacích soutěžích, někdy se však dám přesvědčit, abych dal nějaký model do soutěže líbí-nelíbí a dokonce mám už dva poháry (spíše pohárky) z Beskidkitshow v Kopřivnici. Resinové doplňky a fotolepty používám jenom minimálně, stále se řídím staromódním přístupem – co můžeš, udělej si sám.

Plastikové modelářství je pro mě konečně čistou zábavou, koníčkem pro vlastní potěšení, nikoli pastvinou, kterou bych kolíkoval pro rozhodčí.

František Novotný

V Praze 29. 1. 2012